PROČ 'PORO'?

Jelikož se stále potýkám s dotazy ohledně rozdílů mezi lapinporokoirou a lapinkoirou, stručný článek zde na webu ani otištěný v časopise PPČ nepřinesl kýžené „ovoce“ a v jednom člověku prostě nelze udělat jakousi "osvětu" v naší zemi, mám potřebu napsat pár slov o tomto, pro mě dokonalém, plemeni. Bohužel se i čím dál tím více setkávám s jakousi záští či nevědomostí ze strany chovatelů a majitelů lapinkoir v ČR a na Slovensku, kdy vídám na sociálních sítích kritiku na porokoiru a vychvalování lapinkoiry jakožto dokonalého psa ze severu oproti nudné a neoblíbené porokoiře, ráda bych zmínila důležité body ohledně rozdělení těchto dvou plemen.

Jako první bod musím určitě vypíchnout úžasnou komunitu kolem našeho plemene. Za těch pár plemen, co jsem měla možnost vlastnit, chovat nebo potkat, jsem se nesetkala s tak úžasnými chovateli a majiteli psů jako u lapinporokoir, a to napříč celým světem. Je tomu i díky níže zmíněným aspektům. Podrobnější historii můžete nalézt jak na tomto webu, stručnější historii v oficiálním standardu, tak poté rozsáhle popsaný vývoj plemen např. v knize Dogs of Lapland nebo na webových stránkách www.koiramuseo.fi, ke kterým se velice ráda vracím k počtení. V tomto krátkém „článku“ bych ráda napsala jakési shrnutí rozdělení těchto dvou plemen. Ačkoliv nejsem (a vím, že nikdy nebudu!) majitel ani chovatel lapinkoiry, je pro mě samozřejmost znát historii i tohoto plemene, jelikož to jsou společně s lapinporokoirou dvě sesterská plemena se společnou historií!



Zásadní bod ve vývoji těchto dvou plemen byl chovatelský záměr. Lapinkoira se stala více exteriérovým psem. Důraz v chovu byl kladený více na vzhled a líbivost chlupatých kuliček a bohužel se pomalu vytrácely pracovní vlohy. Ačkoliv to někteří lidé neradi poslouchají, je to pes chovaný zejména jako společník, rodinný pes a pes vhodný na show – psí výstavy, kde je silnou konkurencí samojedů, akit, špiců a dalších plemen nejenom v FCI skupině č.V. Samozřejmě se najdou výjimky majitelů, co berou i lapinkoiru jako pracovní plemeno a dopřávají jim to, co je jim blízké. Zatímco u lapinporokoiry tento záměr, plně sjednotit exteriér, brzy ztroskotal na úkor požadavku zachování pracovních vlastností. V roce 1974 byl zahájen projekt, který se měl pokusit vrátit chov laponského ovčáka na správnou cestu. Studie ukázala, že nová generace zahrnovala znepokojivě málo opravdových laponských ovčáků s typickými povahovými a pracovními vlastnostmi a počet těchto „kříženců“ ještě stále rostl. Bylo potřeba jednat a najít potřebný počet chovných fen splňující více pracovní vlohy než exteriér. Naštěstí bylo ještě možné v 70.letech 20.století nalézt několik různých typů laponských ovčáků u Sámů, kteří si stále více vážili jejich práce než vzhledu. Byly založeny jakési chovatelské stanice, které odchovávaly typické porokoiry a díky tomu máme v dnešní době tak krásně rozmanité plemeno, které si avšak udržuje své typické původní rysy pro práci. Však i dnes je finský registr pro laponské ovčáky stále otevřený, kdy do chovu může „zasáhnout“ neregistrovaný jedinec.



Díky sociálním sítím (mimojiné i skupině na facebooku – lapinporokoira CZ, kde sdílím podobné věci) můžete vidět fotografie z klubových výstav těchto plemen v zemi původu a sami se můžete přesvědčit, že v plemeni laponských ovčáků můžete vidět jak rozmanitost ve zbarvení (černé, hnědé, obojí možno s pálením, wolf sable, apod.), v srsti (nejčastější je krátká srst, dále pololouhá, ale i dlouhá – toto je jeden z omylů chovatelů lapinkoir okolo ČR, kteří laikům tvrdí, že jediný rozdíl je v délce srsti, avšak stejně tak, jako se u lapinkoiry mohou vyskytnout kratší verze srsti, u lapinporokoir se hojně rodí i dlouhosrsté varianty, což není vadou, viz.oficiální standard plemene, ale, jak jsem mohla poznat, pro některé severské chovatele i jakási pocta. Je možno vidět i lehce zvlněnou srst na hřbetě, což není úplně žádoucí, ale také to není hrubá vada – stále převažuje priorita povahy), typy nesení ocasu (jsou psi, co mají ocas vyloženě rovně nesený – původní záměr chovu dle exteriéru, nesený lehce nad hřbetem a zahnutý do písmene „J“, což též není vada. Vidět avšak můžete i ocas stočený lehce přes hřbet – toto už je nežádoucí, ale ne vylučující vada. Je potřeba brát v potaz, zda je ocas opravdu zatočený fyziologicky nebo se jedná o dominantního jedince, který nese ocas takto v přítomnosti dalších psů nebo při jakémkoliv větším vzrušení – zkušený rozhodčí dokáže toto rozeznat). V neposlední řadě jsou vidět i rozdíly ve stavbě těla – uvidíte jak silné a svalnaté, tak i atletické a „lehčí“ zástupce tohoto plemene.

Abych se vrátila k prioritám povahy a pracovních vloh – ve Finsku, ale i např. ve Švédsku se konají zkoušky povah a vloh. Zkouška pracovních vloh probíhá na oploceném pozemku se stádem sobů a hodnotí se přirozené vlohy bez předchozího učení či výcviku. Povahové testy jsou zase trochu něco jiného, kdy se hodnotí reakce např. na příchozího člověka zahaleného v kapuci, apod. Výsledkem těchto povahových testů je jakýsi graf, kterým tu nechci nikoho zatěžovat. Těchto testů se samozřejmě stále účastní i lapinkoiry, jelikož na severu jsou i některými chovateli stále považovány za pracovní plemeno, které i dnes může pracovat se soby či ovcemi/kozami, tahat sáně nebo se věnovat jiným sportům a aktivitám.



Chov - Laponští chovatelé psů se snaží vyhýbat přemnožení a využívání tzv. „matadorů“ v chovu. Matador = nadměrné využívání jednoho samce v chovu. Termín byl odvozen od nejslavnějšího drezurního koně Matador II, který má 266 potomků po celém světě, z nichž 90 je jen ve Finsku. U laponských ovčáků se bere maximum potomků kolem 30-ti jedinců, což jsou 3-4 vrhy za život. V současné době je optimální, aby jeden samec nakryl za život 2 , max. 3, navzájem nepříbuzné feny pro zachování zdravého genofondu a pracovních vlastností. Stejně tak i u fen by měl mít člověk rozum a využít do chovu povahově a pracovně vyrovnané samce, kdy by se krytí nemělo opakovat s jedním a tím samým (či příbuzným) samcem. Optimální počet vrhů jedné chovné feny jsou 2, maximálně 3 vrhy za život, a to v případě, kdy „dává“ zdravé potomky s typickou povahou. Samozřejmě je potřeba mít na prvním místě zdraví a psychickou pohodu feny, o to víc ve střední Evropě, kde máme opravdu velice omezený výběr nepříbuzných psů.

Pro případné zájemce nebo zainteresované lidi o toto plemeno – lapinporokoira není pes, co by ihned radostně „skákal kolem krku“ cizím lidem a dožadoval se pomazlení od kohokoliv (ano, mohou být výjimky – třeba můj Dolgi), je to pes, co si bude bránit svůj majetek, svou rodinu a k cizím je jednoduše odměřený, někteří jedinci až nepřátelští (ale ne agresivní)! Jsou to převážně a opravdu sebevědomí a velice hrdí psi, pro které je lidská i psí smečka vše. Do práce nasadí nejen svojí sílu a instinkty, ale i celé své srdce. Pracují jednoduše pro člověka ve vzájemné spolupráci a nikdy si u nich nic nevynutíte tlakem, v takovém případě se stáhnou zpět a vypadají, jak kdybyste urazili jejich silné EGO. A toto je ta vlastnost, kterou na mých psech miluji – mají vlastní hlavu, pokud se jim věnujete, jak máte, nevynucují si zbytečnou aktivitu, umí skvěle odpočívat (ano, i na gauči se umí válet) a díky jejich hlasitým emocím o nich vždy víte. Pokud je budete brát s těmito jejich vlastnostmi jako plnohodnotné psy, vrátí vám to absolutně neutuchající láskou a oddaností, i pro malé děti budou dokonalé chůvy a ochránci. Pro svojí povahu a pracovitost jsou vhodní prakticky na všechny sporty a aktivity, jaké si vymyslíte, ale vždy vše s rozumem.

Na závěr (a jak jsem psala v úvodu) – díky této rozmanitosti a typické povaze drží chovatelé při sobě (výjimky samozřejmě existují...), jelikož si každý vybere to, co mu vyhovuje, co se mu líbí a každý si může se svojí lapinou zvolit vlastní oblíbenou aktivitu. Jsem nesmírně ráda, že jsem mohla poznat (hlavně osobně!) plno chovatelů a majitelů v zahraničí, mohu s nimi konzultovat cokoliv – když pochopí, že máte pokoru k plemeni a chováte s láskou (ne pro kvantitu a peníze, jako je to typické pro některé chovatele psů v ČR a okolí), vždy vám poradí a hlavně pomohou s čímkoliv, o co požádáte! Děkuji za tuto skvělou komunitu a doufám, že se časem najdou další nadšenci pro typickou povahu tohoto plemene i v ČR. Pokud někoho tato úvaha/článek zaujal, budu ráda za sdílení :) , jelikož se nebojím říct, že lapinporokoira je jedno z mála známých původních plemen psů, u kterých je cíl chovu za ty roky stále stejný!



jako bonus přidávám k článku pojmenování jednotlivých plemen v různých jazycích
(obrázek č.1 - lapinporokoira/lapponian herder a obrázek č.2 lapinkoira/finnish lapphund)

    


zdroj fotografií a čerpání z historie plemene:
www.koiramuseo.fi
kniha Dogs of Lapland-Cheerfully present (Sanna Karppinen, 2012)