Standard plemene

OFICIÁLNÍ STANDARD SI MŮŽETE PŘEČÍST > ZDE <

LAPINPOROKOIRA (věčně ukecaný blázen)

HISTORIE: Lapinporokoira, laponnian herder, lapsk vallhund, laponský ovčák či lapina je jedno z plemen z Finska, které laponští kočovníci, zvaní Sámové, po staletí využívali k hlídání a pasení stád sobů. Odtud jejich název lapinporokoira - ‚laponský sobí pes‘. Psi byli zapisováni do plemenné knihy od 50. let 20. století. Původní předci lapinporokoiry nejsou dodnes známi, avšak nejstarší informace o chovu sobích psů v Laponsku sahají do 16. a 17. století a první zmínky o jejich chovu byly zahrnuty do knihy Lapponia, která vyšla v roce 1674. V té době byli finský laponský pes (lapinkoira) a laponský ovčák (lapinporokoira) považováni za jedno plemeno. V historii lze nalézt tři hlavní hrozby v chovu těchto psů. Druhá světová válka s následnou laponskou válkou (1944-1945), kdy se chovu věnovala špetka lidí a mnoho psů i chovatelů bylo zabito. Zbylo jen několik málo jedinců tohoto inteligentního plemene a proto se po válce sešla skupina nadšenců, aby obnovili chov lapinporokoir. Ve snaze o navýšení počtu byli původní psi kříženi s karelskými medvědími psy. Poslední hrozbou bylo rozšíření sněžných skútrů při přesouvání sobích stád. Snaha o revitalizaci populace sobích psů začala až v roce 1959. Dnes se laponští pastevci sobů naučili kombinovat nejlepší aspekty sněžného skútru a laponských psů. Laponský ovčák byl vydělen jako samostatné plemeno 10.12.1966, protože bylo uznáno, že se s lapinkoirou jedná o dvě rozdílná ovčácká plemena.

CELKOVÝ VZHLED: Lapinporokoiry jsou středně velcí, svalnatí (ale ne těžcí) psi s bohatou energií a bystrým výrazem. Ideální kohoutková výška je pro psy 51 cm a pro feny 46 cm, u obou s tolerancí ± 3 cm. Váha není standardem daná, ale nejčastěji se pohybuje od 15kg (feny) do 25 kg (samci). Toto plemeno s dvojitou srstí má jemnou, hustou podsadu a vnější srst středně dlouhé nebo dlouhé, rovné srsti se vztyčenou, drsnou strukturou, s delší bohatší srstí na krku, hrudi a zadní straně stehen. Péče o jejich srst, která má samočistící vlastnost, spočívá v kartáčování, zejména v době línání jejich husté podsady, což je zhruba dvakrát za rok. Co se barvy týče, může mít různé odstíny černé, šedé a tmavě hnědé. Mohou mít světlejší šedé nebo hnědé znaky na hlavě, dolních částech těla a nohou. V rychlém klusu mají tlapky končetin tendenci být kladeny do jedné linie (single-tracking), čehož si můžeme všimnout zejména dle stop ve sněhu. Bílé znaky na krku, hrudi a nohou jsou také povoleny. Jejich podsady jsou černé, šedé nebo hnědé. Jsou to velice svalnatí psi, kteří jsou o něco delší než vysocí, s hlubokými, dlouhými (ale ne moc širokými) hrudníky s mírně vtaženým břichem. Mají rovné, zužující se tlamy a tmavě zbarvené, oválné oči, které jim dodávají bystré výrazy, dlouhé, vztyčené uši, posazené daleko od sebe s bohatou srstí. Jejich ocas by měl být střední délky, nízko nasazený a pokrytý bohatou srstí. V klidu je ocas svěšený, v pohybu je nesen ve volném oblouku, ale neměl by být nesen příliš stočený nad hřbetní linií. V afektu či rozrušení může být také stočený do kroužku. Bohužel v dnešním chovu se stále častěji vyskytují lapinporokoiry se zatočeným ocasem, někdy i stočený přes hřbet, což je hrubá vada. Samozřejmě se nevylučuje, že se nemůže narodit štěně se zatočeným ocasem po standardních rodičích. Pohlavní dimorfismus je u tohoto plemene už od pohledu jasně patrný.

POVAHA: Jsou to velice pracovití, energičtí psi, kteří vyžadují hodně psychické a fyzické aktivity, proto nejsou zcela vhodní jako čistě společenští psi. Doslova oplývají nekonečnou energií a chutí učit se. Toto plemeno je nejšťastnější, když dostane práci a může spolupracovat s člověkem, jsou to vynikající společníci, ale k cizím lidem se mohou chovat nevlídně (ale ne agresivně). Ve společnosti dětí a ostatních domácích mazlíčků jsou mírumilovní a přátelští, ale mimo domov mají tendenci, díky svým silným pasteveckým instinktům, nahánět veškerou divokou zvěř. Tito psi jsou známí zejména tím, že jsou hlasití a mají sklony k štěkání či jiným hlasitým projevům při jakékoliv aktivitě či ve chvílích nudy, což je vlastnost, která se nemusí zalíbit vašim sousedům, proto pokud nebydlíte na samotě nebo polosamotě nebo nemáte opravdu ohleduplné sousedy, na pořízení lapinporokoiry zapomeňte. Jsou to skvělí hlídači, kdy vám každého vetřelce, návštěvu či jen kolemjdoucího nahlásí silným pronikavým štěkotem, avšak vzhledem k jejich povaze není pravděpodobné, že by případného zloděje zadrželi. Jelikož je laponský ovčák opravdové smečkové zvíře, rychle si vytváří vazbu jak s člověkem, tak i s ostatními psy ve smečce, proto chovatelé nedoporučují vlastnit lapinporokoiru jako jediného psa v domácnosti ve chvíli, kdy se mu nemůžete naplno věnovat každý den. Lapinporokoira má v zemi původu, společně s lapinkoirou, ze zákona výjimku, že je lze chovat celoročně venku i v těch největších mrazech (až -50°C), avšak vzhledem k silné fixaci na člověka se toto pro blaho psa nedoporučuje.

OČIMA CHOVATELE: Typické rysy lapin jsou opravdu plně vystižené v oficiálním standardu. Nejvíce bych vypíchla zmínku o hlasových projevech – štěkají při práci, při hře i aktivnějším výcviku poslušnosti. Když se zrovna nic neděje, dokážou si lehnout a odpočívat, avšak občas je slyšet, že si zakňučí či něco zabručí pod vousem. Jednoduše a doslova stále slyším jejich přítomnost. Samozřejmě se od sebe individuálně liší určití jedinci, kdy můj pes, Nuortariikas Dalvi Dolgi, doslova nezavře tlamu a naopak fenka Raiikas Ilolaš Maddii (alias Pinkie) je více přemýšlivá, tím pádem i méně hlučná, ale když už začne štěkat, pro její vysoký tón ‚praskají ušní bubínky‘. Dále bych také zmínila specifika pro výcvik a výchovu. Není to plemeno pro stálý dril a „buzeraci“ na cvičáku. Jejich povaha vyžaduje pozitivní přístup, nabídnout jim za jejich práci adekvátní odměnu (ať už to je pamlsek, hračka či jen milý úsměv a pohlazení a radost majitele) a celkově brát soužití, výcvik i sporty jako vzájemnou spolupráci, ne čistě jako práci pro psa.

Lapiny jsou opravdu velice hrdí a sebevědomí psi s vlastní hlavou, avšak ne agresivní – přeci jen byli šlechtěni k samostatné práci u velice početných sobích stád. Jejich tvrdohlavost se v práci hodně odráží. Když se prostě psům práce, povel či aktivita, kterou po nich chci, nelíbí, ‚seberou se a odejdou‘. Např. při pasení, kterému jsem se začala věnovat s Dolgim a poté i s Pinkie a ve kterém jsem já stále začátečníkem, sleduji, že nějaké povely jsou pro ně spíše vedlejší – vyhoví mi, ale většinu situací si řeší sami. Jelikož jejich práce u sobů spočívá zejména ve vracení sobích jedinců zpět ke stádu, nejsou to úplně nejlepší kandidáti na naše závodní pasení s ovcemi, kdy je potřeba ovládat celé stádo, nejen jedince. Díky tomu se časem, dle rady trenérky, sama učím dávat větší prostor jejich instinktům a přirozeně je propojit s naučenými povely. Díky jejich inteligenci, instinktům, síle a nekonečné energii jsou lapiny vhodné na skoro všechny psí sporty, zejm. mushing (bikejoring, skijöring, dog scootering, atd.), canicross, dog trekking, coursing, rally obedience, mantrailing, nosework a pasení. Nejsou úplně vhodní na klasickou sportovní kynologii a díky mohutnému zavalitějšímu tělu ani na agility, flyball či dogfrisbee k ohledu na opotřebovávání kloubů. S mými psy se věnuji již zmíněnému pasení, coursingu, rekreačně noseworku, obedience a nově začínáme zkoušet dog scootering. V minulosti jsme si také zkusili záchranařinu, která Dolgimu šla již od první lekce, avšak jsme dali přednost výše zmíněným aktivitám. Další jejich oblíbené zájmy jsou zejména plavání, aportování čehokoliv nebo výlety s dalšími psími kamarády.

Co se zdraví týče, do chovu je potřeba povinné rentgenologické vyšetření kyčlí a loktů a genetické vyšetření PRA-PRCD. U svých psů mám dále provedené genetické vyšetření na nemoci jako je třeba maligní hypertermie, degenerativní myelopatie, psí multifokální retinopatie (CMR3), která se v chovu lapin za poslední roky rozšířila a Pompeho chorobu (GSD II.typu), která je popsána u obou laponských plemen. Každoroční vyšetření na vrozené vývojové vady očí a vyšetření srdce (EKG, ECHO, RTG) je pro mě do chovu samozřejmostí.

Chov lapinporokoir je nejvíce rozšířen v severských zemích a import ze země původu od solidního chovatele není procházkou růžovým sadem. Jak samotní Sámové, tak celkově skandinávští chovatelé si tohoto plemene stále velice váží, cení si ho a stojí si za zachováním standardu plemene. Díky událostem v médiích z ČR nebo Slovenska jsou severští chovatelé skeptičtí k prodeji štěněte lapiny do států, kde se dle jejich slov „chová i na třínohé feně“ za účelem finančního zisku a mají obavy z možné popularity plemene, která by ho, tak jak známe od jiných plemen, poznamenala jak na chovu, tak i možné změně exteriéru či povahových vlastností. Stejně tak já doufám, že se do budoucnosti nestane terčem českých a slovenských množitelů a nebude se toto plemeno nekontrolovatelně množit bez rodokmenů a zdravotních vyšetření. Naštěstí jeho výhodou pro výše zmíněný trend je jeho vzhled, kdy může připomínat vesnického voříška. Samozřejmě i ve skandinávských zemích se najde velkochov těchto psů, který nemá za cíl jen zdravý a chovu přínosný účel produkce štěňat. U opravdových nadšených chovatelů tohoto plemene si musíte štěně doslova zasloužit v podobě předchozích návštěv u chovatele, zkušeností se psy, vašich aktivit, sympatií nebo jako v mém případě – vlastnění alespoň jednoho jedince lapinporokoiry. Další chovatelské stanice lapinporokoir můžeme najít např. v Holandsku, Německu, Itálii, Francii, Rakousku i Polsku. Jelikož kolem České republiky je velice malá až doslova omezená chovatelská základna lapin, není chov nejjednodušší.


Pro množící se dotazy týkající se sourozeneckých plemen LAPINPOROKOIRA (laponský ovčák) a LAPINKOIRA (finský laponský pes) jsem společně s chovateli lapinkoir Barborou Maškovou a Jitkou Bastl Hořákovou (tímto jim ještě jednou děkuji!) sepsaly základní rozdíly. Je samozřejmě nezbytné brát v potaz vliv socializace, výchovy a výcviku. Pokud někdo povede psa již od štěněcího věku k loveckému výcviku a bude v něm posilovat lovecký pud, je jasné, že se bude silně lišit od jedince, který byl od štěněte vedený jako čistě rodinný pes, který bude nejvíc ze všeho milovat ‚gaučing‘. Po dlouhém bádání jsme došli k závěru, že pro budoucí zájemce o štěňata těchto dvou plemen neexistují výrazné rozdíly, co se povah týče. Největší rozdíl je samozřejmě v exteriéru, kdy lapinporokoira spíše připomíná ovčáka, kdežto lapinkoira je pes špicovitého typu. K cizím lidem je přirozeně rezervovanější lapinporokoira, které trvá trochu déle člověka poznat a chtít se pomazlit, zatímco lapinkoira bývá více společenštější. Srst potřebuje větší péči v době línání u obou plemen, avšak chovatelé lapinkoir doporučují důkladné koupání s následným fénováním a vyčesáváním, kdy se díky koupeli a fénováním uvolní více odumřelé staré srsti i kůže. U lapinporokoiry to není samozřejmě také na škodu, ale zatím mi vždy stačilo psy koupat ‚přírodně‘ v rybníku či řece, díky následnému válení v trávě se zbaví též uvolněné staré podsady a pak stačí už jen důkladně vyčesávat. Já osobně své psy často šampónem nekoupu, spíš jen častěji kartáčuji, už jen pro přirozeně vypadající lesklou srst. Taková srst má dokonalé vlastnosti, a to samočistící a částečně voděodolné, kdy psi při koupání či dešti nepromoknou, oklepou se a za pár minut jsou suší. Výjimka může být samozřejmě u psů, kteří s vámi každou noc sdílejí postel. Další rozdíly se týkají chovu. Pro obě plemena máme povinná vyšetření DKK a PRA-prcd, lapinporokoira navíc i DLK. Na rozdíl od lapinporokoiry, u lapinkoir je puštěný do chovu jedinec s výsledkem DKK i 3.stupně (D). PRA-prcd zůstává stejné jako u lapinporokoiry. U obou plemen je stále velice malá genetická základna, proto bychom rádi apelovali na případné české zájemce o tato plemena, kteří mají do budoucna v plánu jedince uchovnit, aby se nebáli případného importu ze zahraničí, který pomůže zdravému chovu těchto plemen v České republice.

zdroj: www.cmku.cz, www.lappalaiskoirat.fi